Úterý 27. května 2003

V noci byla pěkná vichřice. Asi z těch náhlých změn teplot. Ráno byla velmi chladné, ale slunečno. Nechaly jsme si odpočinkový den. Zůstaly jsme na "sotce", Eva začala malovat můj obraz. Na oběd jsme si upekly kuře se salátem. Po obědě jsme si šly zaplavat a vysaunovat do městských lázních. Bylo tam trapně prázdno. Na odpoledne jsme si půjčily kola a projezdily všechny cyklostezky kolem Kankaanpää, které jsme našly. Městečko kolem 20 000 obyvatel má krásné satelitní čtvrti jednak z rodinných domků, jednak z maximálně třípatrových činžáků. Dělí je silnice, která má ovšem pro potřeby cyklistů podjezdy. Našly jsme i nemocnici a starou zarostlou železnici. Kdysi se tady prý zpracovávalo dřevo a vozilo k moři do Pori.Taky tady bývala veliká vojenská posádka, ale kdeže loňské sněhy jsou, teď je moderní mír. Kde teď všichni pracují ví snad Bůh. Našly jsme jen pár pump, stolařství, sportovišť a skladišť. 

Už víme, že "karhu" je nejen medvěd, ale i finské pivo. A "aurinko" je slunce. A "matka" je cesta.

Slunce zapadalo půl hodiny před půlnocí.

 

Středa 28. května 2003

Vyrazily jsme si do Tampere. Autobus jel opět přes Huittinen na autobusové nádraží v Tampere. Vyzbrojeny mapou z nejbližšího centra informací (finsky "opastus") VERKARANTA jsme se nejprve důkladně posilnily v nejbližším čínském bistru.

Celodenní procházková trasa, kterou můžeme každému doporučit:

Na dohled od autobusového nádraží se tyčí ortodoxní chrám Alexandra Něvského, postavený v r. 1899 architektem Jazykovem, který  je jedinečnou ukázkou novobyzantského stylu ve Skandinávii. Zlacený ikonostan nás fascinoval.  Před hlavním vchodem je věž s devíti zvony, mezi nimiž je i největší zvon ve Finsku, vážící 4800 kg.

Prošly jsme širokou ulicí až k mostu Hämeensilta z r. 1929, který se klene  přes peřeje řeky Tammerkoski se sochou Lovce. Na zábradlí mostu jsou další světoznámé sochy od finského sochaře Wäinö Aaltonena – Finská panna, Obchodník a Vymahač daní.  Za mostem jsme minuly starou knihovnu z r. 1929, která dokumentuje národní klasicismus. Přes velké náměstí s krásným secesním Městským divadlem jsme se dostaly až k Alexandrovovu kostelu, který byl zbudován v r. 1881 v novogotickém stylu architektem T. Deckerem. Kolem sochy spisovatelky Minny Canth (její socha mne natolik zaujala a její obličej mi byl tak sympatický tím, že mi bytostně připomínal moji milovanou Boženu Němcovou - nemýlila jsem se, jejich osudy se žel podobaly -  že jsem přeložila dostupné materiály z finských internetových stránek a použila je jako speciální přílohu č. 1 v závěru mého cestopisu). jsme se dostaly k památníku  Nääshalli a z lesoparku na kopci jsme si prohlédly jezero Näsijärvi a   zábavní park Särkänniemi. Můj návrh, abychom šly vyzkoušet některou z horských drah, které se na dohled od nás proháněly, nebyl pobledlou Jarmilou akceptován. Když jsme se tedy v silném větru dostatečně pokochaly výhledem na plachetnice, sešly jsme dolů mezi rozkvétajícím tulipány, bergeniemi, prvosenkami a narcisy k dalšímu lákadlu pro turistiky. 

Byla to   Tallipiha  -  v současné době romantické dřevěné domečky, ve kterých jsou malé obchůdky, restaurace, umělecké dílny a butiky, kde si můžete koupit domácí čokoládu, hedvábné šátky, ornamenty, pantofle a jiné malé dárečky. Každoročně se zde konají trhy, jízdy v kočárech, stavějí se kolotoče, zmrzlinové stánky, peče se tradiční cukroví. Toto malinké městečko nechal původně postavit v 19. století majitel továrny na zpracování bavlny Finlayson, Wilhelm von Nottbeck, jako skvělé stáje pro své jezdecké koně a kůlny pro kočáry, stejně jako domy pro stájníky. Půvabné domečky Tallipiha byly renovovány v duchu starých časů. Drze jsme vlezly do jedné pootevřené kůlny a opravdu tam byl krásný starý dřevěný kočár.

Potom už to nebylo daleko k   areálu továrny Finlayson, původně továrny na zpracování bavlny. Základní kámen k bavlnářskému průmyslu v Tampere položil Skot James Finlayson, jehož jméno se brzy vrylo do průmyslové historie Finska. (Každý správný národ má holt svého Tomáše Baťu!) Díky jeho odborným znalostem vyrostla továrna na zpracování bavlny jako největší průmyslový podnik ve Finsku a stvořila město ve městě s vlastním kostelem, nemocnicí a školou. Nejstarší budova na tomto území „Kuusvooninkinen“ pochází z roku 1837 a  platila tehdy jako parádní příklad úspěšné průmyslové stavby ve Skandinávii. Nyní je  Finlayson opět plný života a atrakcí. V jeho areálu je mj. redakce deníku Aamulehti, Ústřední muzeum dělnického hnutí Werstas, Muzeum parních strojů, Muzeum médií Rupriikki (otevřeno v květnu 2003), obchodní centrum  Siperia s obchody a restauracemi, pivnice Plevna, restaurace „Palác Finlayson“, kinocentrum Plevna, vlastní prodejny Finlayson, Tallipiha a kostel Finlayson. Hlavní brána do areálu Finlayson – Satakunnankatu 18 - je ozdobena betonovou deskou, která hlásá, že dne 15.3.1882 bylo v této tkalcovně u Finlaysonů poprvé v severní Evropě (opět je zde použit finský název pro severní teritoria, kterým my nyní říkáme  Laponsko - tedy Pohjola) z iniciativy Carla von Nottbecka instalováno elektrické osvětlení. Bravo!!! Přádelna bavlny v tomto areálu  je nazývána „Plevna“. Nazvali ji tak dělníci továrny Finlayson, kteří bojovali v ruské armádě v rusko-turecké válce v letech 1877-78, m.j. ve městě Plevna.

Ještě jsme hledali Dóm. Na cestě k němu jsme ještě jednou musely přejít řeku Tammerkoski. Vzaly jsme to přímo přes Tampellu - vodní elektrárnu. Prudké peřeje řeky Tammerkoski poskytly nádherné místo pro další základní oporu finského průmyslu: strojírenství. V době rozkvětu průmyslu potřebovalo Finsko brusky a vodní turbíny, lodě i lokomotivy – všechno bylo vyráběno ve firmě Tampella  na horním toku řeky Tammerkoski. Stejně jako továrna Finlayson, kráčela také Tampella v duchu času k modernímu komplexu podnikatelských, obytných a ke trávení volného času určených budov.

DOM Tampere  (původně nazývaný Janův kostel) ve stylu národního romantismu byl dokončen v roce 1907. Je dílem finského architekta Larse Soncka (1870-1956). Jako předloha při návrhu této sakrální stavby, jejíž vnitřní prostor je vytvořen zcela s ohledem na evangelické bohoslužby,  mu posloužila gotika a středověká finská architektura. První plány k tomuto kostelu vznikly koncem devatenáctého století. Tenkrát patřilo Finsko ještě  jako autonomní velkoknížectví Ruskému carství. Car měl prostřednictvím tzv. Únorového manifestu (1899) potvrdit samostatnost Finska. Také na církevních stavbách ležely stíny útlaku. Ve všech formách tvůrčí práce bylo vyjádřeno národnostní cítění. Nastává čas rozkvětu finské národní romantiky. 

Bohatou výzdobu kostela navrhl a podle návrhu uskutečnil malíř Hugo Simberg  (1873-1917). Oltářní freska „Zmrtvýchvstání“ a okna na chóru s motivem kříže a trnové koruny  vytvořil Magnus Enckell (1870-1925).  Finští umělci použili pro nástěnné kresby a ornamentální výzdobu „růžemi a trny“ různé pracovní postupy, mezi jiným i malbu  do čerstvé omítky (tzv. frescotechniku) a malbu do suché omítky (tzv. seccotechniku). Vitráže oken tvoří mozaikové kompozice. Lavice a mobiliář navrhl Walter Jung, náčiní pro přijímání Eric. O.W. Ehrström. Varhany se 68 registry jsou řazeny k nejlepším romantickým varhanám ve Finsku. V Dómu se konají velké koncerty nejen duchovní hudby. Dóm má 2500 míst k sezení.

Tampereen tuomiokirkko je kompletní umělecké dílo, do jehož detailů se výrazně promítá řemeslná zručnost tehdejších časů. Začátkem osmdesátých let minulého století byl Dóm od základu restaurován a znovu otevřen na 1. adventní den v roce 1983.

Na závěr jsme si nenechaly ujít Leninovo muzeum v domě Työväentalo, které mapuje jeho pobyt ve Finsku před Velkou říjnovou socialistickou revolucí v Rusku. V současné době se už jedná o jediné muzeum tohoto druhu na světě.

Tampere je město zelených parků a úzkých šíjí mezi jezery Näsijärvi a Pyhäjärvi. Město založil již v roce 1779 švédský král Gustav III. Vasa. Město obdrželo statut svobodného města a stalo se bezcelní oblastí, což přispělo k jeho rychlému rozkvětu. Přestože jde o průmyslovou aglomeraci, převládající dojem vytvářejí modrá jezera a zelené parky, obklopující město. Tampere je druhé největší město Finska. Pro jeho tradici textilního průmyslu se městu přezdívalo finský Manchester. První textilky vznikly na řece Tammerkoski na počátku 19. století. Tampere má téměř 200 000 obyvatel a je jednou z nejdůležitějších křižovatek finského dopravního systému. Leží cca 160 km severně od finského hlavního města Helsinki.

 Tampere je městem uměleckých muzeí a kultury. Jsou zde muzea moderního umění, dělnického hnutí, hokeje, práce, minerálů či lázeňství, i Leninovo.Tampere je velkoměsto, které má přednosti maloměsta: vše je zde v dosahu pohodlné chůze. Procházka po nábřeží peřejnaté řeky Tammerkoski  Vám poskytne pohled na rozvoj města z malé vesnice na divokých peřejích na průkopníka finského textilního, strojírenského a dřevozpracujícího průmyslu. Dnes už jsou domy z červených pálených cihel, ve kterých byla zpracovávána bavlna, železo a dřevo, ovládány novými odborníky a firmami. Jsou zde muzea, obchodní centra, restaurace, kina, divadlo, umělecké dílny, technologické podniky, butiky, vzdělávací zařízení, sportovní kluby, vydavatelství a soudy.

VERKARANTA – Informační středisko pro turisty je umístěno v bývalé administrativní budově továrny na sukno. Ve staré barvírně jsou výstavní sály, kavárna, centrum ručních prací a uměleckých děl.

KEHRÄSAARI  (přádelna) -  V přádelně vlny majitele H. Liljeroose se dnes nacházejí butiky, obchodní centra, restaurace, kinosál Niagara stejně jako ve vedlejší továrně na výrobu lepenky.

FRENCKELL – ve staré papírně Frenckell je dnes divadlo a různé úřady. Bývalá kotelna slouží jako čítárna městské knihovny. Obrovské komíny byly postaveny v roce 1870.

MÄLTINRANTA – bývalá čistička vody poskytuje přístřeší pro výstavní prostory umělecké společnosti  v Tampere. V zimě nebo v létě – zde je plavání přikázáno!

Průmyslově je založen celý region okolo Tampere:

NOKIA  (18 km od Tampere) – v roce 1868 zde byla zřízena brusírna dřeva. Později se přidala papírna a celulózka. Výroba obuvi a pryžových výrobků začala v roce 1904 a později byla Nokia jediným výrobcem pneumatik ve Finsku. V současné době je firma Nokia AG známa na celém světě jako výrobce mobilních telefonů.

MÄNTTÄ (88 km od Tampere) – skvělé dějiny papírenského průmyslu jsou úzce spojeny s rodinou Serlachius, kteří se vedle zušlechťování dřeva věnovali i průmyslové architektuře a umění. Dodnes vyrábějí jemný papír pro domácnost a toaletní potřebu.

Tampere na nás udělalo ten nejlepší dojem. Nakonec jsme nakoukly na sportovní halu i s areálem hokejového stadionu. Co by dělali Fini, kdyby nehráli hokej!!!

Autobus jel přesně a my jsme se pohodlně dostaly zpět do Kankaanpää.

fotografie z Tampere

Čtvrtek  29. května 2003

Chtěly jsme si vyrazit autobusem k jezeru Venesjärvi, ale až na zastávce jsme zjistily, že ve Finsku mají svátek. V kostele byla velká mše, v našem kalendáři je Maxmiliána. V každém případě autobusy nejely. Věnovala jsem se fotografování u jezera, zejména uměleckých výtvorů našich hostitelek. Nějací manželé na sváteční procházce, kteří byli schopni se mnou komunikovat v angličtině, mne považovali za studentku zdejší umělecké školy; poukazovala jsem sice na svůj pokročilý věk, což ale zamítli, protože podle nich se dá studovat až do smrti. Taky prý se to tak ve Finsku dělá. I like it!

Odpoledne jsem opět seděla jako model pro svůj obraz. Ať mají po mně vnoučata nějakou památku!

obrázky od jezera

Pátek  30. května 2003

Prší! Zajely jsme si do Meri-Pori, ale výlet se moc nezdařil, zmokly jsme jako slepice. Když jsme se ve tři odpoledne vrátily do  Kankaanpää, zašla jsem do místního Intersparu na nákup. Neodolala jsem a koupila pro všechny nádherného lososa. Upekla jsem ho v troubě na bio, jen s trochou soli a bylinek a byla to pohádka. Kvalitní losos - kvalitní pečeně. V rámci zdravé výživy jsme si jako přílohu udělaly těstovinový salát se zeleninou. Všechny jsme si pošmákly.

Naše malířka Evička odborně prozkoumala olejomalbu s mojí podobiznou (pořád pršelo a bylo děsné vlhko) a konstatovala: "Paní Ratková, vy nám neschnete!" Vzhledem k tomu, že jsme měly na "sotce" k dispozici i saunu, napřed jsem se vysaunovala já, a potom jsem tam dala schnout obraz. Já jsem tedy uschnula rychle, ale obraz moc ne! Málem jsme ho tam nechaly, ale malířka Evička si poradila (jako vždy)  a obraz odborně zabalila spolu se svým rámovaným výtvorem, takže cestu přežil v celkem dobrém stavu.

Večer jsme balily jak o dušu - bylo toho čím dál víc! Odmítla jsem nabídku na závěrečný večer v hotelu Kantri, kde probíhalo "karaoke" a raději jsem se vyspala na cestu.

Sobota  31. května 2003

Ráno jsme s vypětím všech sil (některé jich moc po přestálé noci neměly) přesunuly nás a naše zmnožená zavazadla na autobusové nádraží, odkud jsme přesně v 8,40 hod. odjeli přes Pori a Huittinen   přímo na letiště Vantaa do Helsinek. Letadlo do Prahy odlétalo v 16,50 hod., takže jsme měly ještě dost času prošmejdit letištní halu se všemi butiky a free shopy. Let probíhal klidně a v chvíli, kdy jsme na pravoboku zahlédly Říp, začalo letadlo klesat na Ruzyň.

Opět jsme byly doma a výlet na sever se nám velmi líbil!

Takže - pozor, sobi!

SPECIÁLNÍ PŘÍLOHY:

1. MINNA CANTH

2. KALEVALA

 

Copyright: Jana Ratková 2003

 

zpět na index