Jak to bylo ve Finsku ...

Sobota 24. května 2003

Hurá, já mám dnes svátek. Čeká mne dlouhá cesta, kdo by si to byl před patnácti lety pomyslel. Vyrážím s Jarmilou ráno v šest hodin, abychom byly včas na letišti v Praze. Snad si to letecký personál zatím rozmyslel  a nebude ještě stávkovat. Cestu jsem zvládla docela dobře, zradila mne až Letná. Vyzvedla jsem Zdeňka u koleje, aby odvezl z letiště auto. Cestou prohlásil, že jestli budu pořád blikat blinkrem a čekat, že mne někdo pustí do vedlejšího pruhu, tak to že se načekám, prý po Praze se jezdí úplně jinak. Takže když jsem chtěla před Letenským tunelem odbočit doprava, vyhodila jsem blinkr, koukla do zpětného zrcátka  a chtěla jsem se nacpat do pravého pruhu, v poslední chvíli mi tam vletěla ženská s červenou stodvacítkou a jenom jsem uslyšela "ššššš", jak jsme do dotkly blatníky. Naštěstí jsme to obě udržely v přímém směru a ona s tou červenou plechovkou na nejbližším odbočení zmizela mezi vilkami u Ruského velvyslanectví. Na letišti jsem zjistila, že mám lehce promáčknutý a červený blatník. Na letišti žádné vzrůšo, ani stávka, ani bomby. Letěly jsme s Finnair, takže stávková pohotovost českých pilotů se nás netýká. Finský  personál, zejména jeden blonďatý steward, nás okamžitě začal zalívat koňakem. K obědu jsme si daly vepřové na mandlích s brokolicí. K tomu červené svatovavřinecké. Letěly jsme airbusem A 320 na trati Praha - Helsinky, je to letecky 1322 km přes Liberec, Polsko, Finský záliv na letiště Helsinky-Vantaa. Let trval 1 hodinu 50 minut. Přes dvě vrstvy bílých mraků jsme pomalu klesaly na přistávací dráhu A5.

Před třetí hodinou odpoledne jsme přiletěly na letiště Vantaa. Nečekaně snad jsme se zorientovaly na letišti a  zakoupily si jízdenku do Kankaanpää a  už v 15,40 jsme vyrazily směrem na severozápad. Krajina byla úžasná. Finské domky okolo Helsinek vystřídala jezírka a lesíky.  Všechno je v lese: domy, kostelíky, hospody, vesnice, města. Silnice se mírně vlnila a sluníčko svítilo jako o život. Přestoupily jsme v městečku Huittinen (v 18 hodin večer - stále za plného světla)  a dojely přímo před jezero v Kankaanpää. Vzdálenost kolem 350 km jsme v klidu absolvovali cca za 5 hodin, silnice se stále zužovaly, i když kvalita zůstávala. Byly jsme očekávány, takže jsme se hned přesunuly na „sotku“, což byl ubytovací "finský domek" Umělecké školy. „Sotka“ je bájná kachna z finského eposu Kalevala, která snesla vejce, to se rozbilo a ze skořápek se vytvořila země, lesy, jezera i řeky.

Ještě večer nás Hanka - jedna z našich českých hostitelek - provedla po Taidekoulu - umělecké škole. Jen jsme zíraly na ten jiný umělecký svět.

naše sotka

Neděle  25. května 2003 

V neděli jsme si prohlédly městečko. Nejprve jsme zašly do protestantského kostela. Byla tam slavnost přijímání malých dětí. Zastavily jsme se v místní pizzerii, daly si malou porci pizzy a salát, ale bylo toho neuvěřitelně moc. Dělají tady taky tzv. světové porce. Proto jsme se odpoledne poohlédly po městě  a šly jsme si zaplavat do místního bazénu. Plavecký bazén, menší bazén s whirpoolem, sauna. Mimořádně ukáznění  návštěvníci, kteří plavali pouze šipkami naznačeným směrem. Nikdo nám neskákal na hlavu. Městský bazén byl součástí celého sportovního areálu s krytým kluzištěm, vnitřními i venkovními hřišti na všechny možné sporty, vše zasazeno do lesoparku, plného cyklostezek. Eva - naše druhá umělkyně - přijela z Laponska, z Oulu spolu s losími parohy a sobím sušeným masem. Holky měly strach, aby nebyl hlad, takže upekly chleba a borůvkové koláče. Učíme se první finská slovíčka: moi - ahoj, kíítos - děkuji, maito - mléko.

 Fotogalerie z Kankaanpää

pokračujeme