Jak to bylo v Kanadě po čtvrté….

Neděle 8. srpna 1999

Tentokrát jsme se chystali jako „žába k soudu“. Podle dlouho dopředu připravovaného seznamu jsem balila ještě ráno. Vzhledem k tomu, že Mondeo vypovědělo poslušnost, k přepravě do hlavního města jsme museli využít vlak. Po rychlém obědě (kuře po čínsku) přijel objednaný taxikář Aleš s celou rodinou. Celý den je šílené vedro. Vlak odjíždí ve 12,42 z hlavního nádraží v Otrokovicích a Anička kukajda mává. Přestup v Olomouci jsme využili k přikoupení doplatku na 1. třídu. Horko je stále větší. Do Prahy jsme přijeli načas, na nádraží čekal další taxík – Dan opět s celou rodinou. Při debatě o tančícím domě na nábřeží jsme se málem nabourali. Večer nás čekala povinná „nenucená“ konverzace u Daniny maminky a v zapadajícím slunci ozářený Vyšehrad. Vedro – vedro!

Pondělí 9. srpna 1999

Byli jsme vzhůru od čtyřech hodin. Venku se trochu ochladilo, při cestě s Danem a Filípkem na letiště začalo chválabohu pršet. Dan si nechat z počítače vyjet ideální cestu mezi Strakonickou ulicí na Smíchově a mezinárodním letištěm Praha – Ruzyně.  Trasa byla vybraná tak dobře, že už v 7,15 jsme byli na letišti. V hale bylo na ozdobu zavěšeno AERO 145. Filípkovi se líbilo tak, že tam zavedl i dědu, ale byl velice zklamaný, že už nikdy nepoletí. Aspoň kdyby si tak mohl do něho sednout. Chtěl nám mávat, tak mával.

Pasovou a celní kontrolou jsme prošli bez problémů, letiště bylo pusté a prázdné. V restauraci jsme byli úplně sami, Jiří si dal pizzu, aby vydržel. V 10,05 hod. jsme odletěli podle plánu Airbusem A320-200 do Frankfurtu nad Mohanem. Během hodinového letu jsme zkonzumovali sendviče a vypili kávičku. Letiště ve Frankfurtu připomíná staveniště, cestou ke stojánce B 45 jsme překračovali ležící, sedící a spící Indy.

Jumbo B 747-400 na dvě patra odstartovalo pouze s dvaceti pěti minutovým zpožděním. Trasa Frankfurt nad Mohanem – Toronto měří 6350 km, let bude trvat 7 hodin 42 minut. Frankfurt am Main se nachází v nadmořské výšce 115 –117 m podle toho, na které části runwaye jsme se nacházeli. Měli jsme již z Prahy rezervována sedadla v řadě 22 hned za kuchyní, takže jsme měli trochu víc místa. K obědu bylo kuře s rýží, ale celkově nestála obsluha za nic,“crew“ oslavoval vlastní narozeniny a na pasažéry kašlal. Podávali jenom čas od času vodu a pro každé baley’s jsem si musela dojít sama. Na večeři rychle roznesli kuře s brokolicí a loupáček se šunkou. Horor ale ještě neskončil, i když nám cesta uběhla poměrně rychle. Na letišti v Torontu bylo na rozdíl od Prahy přeplněno. Zavazadla nám byla odbavena jen do Toronta, ale přes trpělivé čekání přijel jen jeden kufr. Potom karusel se zavazadly chvíli jel a chvíli nejel a po hodině prohlásil bodrý zřízenec: „No more luggage!“(žádná zavazadla více). „It’s a jock?“ snažila jsem se uplatnit moje chabé znalosti angličtiny. Ubezpečil mne, že to opravdu není fór. (Akurátní pořádkumilovní Němci zapomněli na letišti ve Frankfurtu naložit dva kontejnery plné zavazadel.) Dostávali jsme se do časové tísně pro odlet vnitrostátní linkou do Ottawy. Byli jsme posláni k přepážce „delayed and missing baggage“ (zpožděná a ztracená zavazadla). Nakonec jsme měli štěstí v neštěstí, protože u jednoho počítače seděl Čech, ruče odsunul dva Indy a bleskově potvrdil naše hlášení. Při poklusu přes celní kontrolu chtěl jeden zvědavý celník vědět, kolik alkoholu máme ve zpožděném zavazadle. Když jsem pípla „three little bottles“, zakroutil hlavou a milostivě nás propustil. Už jsme měli jenom sedm minut do odletu našeho spoje do Ottawy. Ve zmatku jsme třikrát proběhli halu „domestic flights“, byli jsme posláni do prvního patra, ale ve výtahu bylo první patro označené jako druhé. Na druhý pokus to vyšlo, letadlo ještě stálo u haly. Letuška ale zahlédla kufr a nechtěla ho pustit do kabiny. Takže poslední kufr jsme bez dokladu  svěřili společnosti Air Canada a sotva jsme dosedli do Airbusu A 320-300, zavřely se dveře a byli jsme připuštěni ke startu. Přes námi čekalo osm letadel, za námi čtyři. Na palubě podávali zmrzlinu a ginger ale. Trochu nás to ochladilo.

Za necelou hodinu už jsme přistávali v Ottawě. Haulenovi čekali s vyklizenou červenou jettou, aby se nám tam vešla všechna zavazadla. Poslední kufr, který jsme odbavili v dobré víře v Torontu, se ztratil taky. Než jsme sepsali další papír, potěšil mne Walter, že jamaiská mafie organizuje krádeže celých kontejnerů kufrů a odesílá je přímo domů na Jamaiku. Walter dále podotkl, že doufá, že jsem si vzala samé pěkné a nové věci a že se budou některé fešné Jamaičance  líbit.

Večeřeli jsme kuře, salát, kuskus a byli jsme ještě společně vyvenčit Sáru. Pán a paní domu nám zapůjčili svoje kaftany a noční košile, takže bylo veselo.  Spaní bez paní.

Úterý  10. srpna 1999

Jiří se vyhrabal z našeho „futonu“ už ve tři hodiny ráno a sháněl něco k jídlu. Vzbudil Sáru a ta vzbudila ostatní. Usnuli jsme znovu ve čtyři a vzbudili se v sedm. Ke snídani jsme si dali loupáčky a čaj. Walter mezitím iniciativně vytelefonoval, že naše zavazadla jsou na světě a přes noc přiletěla do Ottawy z Frankfurtu i Toronta a že je v poledne dovezou z letiště až do domu. Venku bylo docela příjemně, takže Walter rozhodl, že nás vezme na tréninkové hřiště pro golfisty-začátečníky, abychom se připravili na „driving, chipping a putting“ přímo „on the green“. Dostali jsme plný košík míčků  (které vypadaly z automatu pro vhození dvoudolarovky) a do půl dvanácté jsme je „odpalovali, přehazovali a doráželi“ na tréninkových „grínech“. Domů jsem se vrátili na „small lunch“ – pomazánku ze špenátu a šunku. Po druhé hodině jsme se vydali na skutečných devět jamek do golfového klubu v Richmondu. Trefit se do všech jamek přes jezírka, pískoviště, lesíky a greeny nám trvalo kolem tří hodin. Jiří pořád reptal, že ho to nebaví a že už tu zábavu těm milionářům vůbec nezávidí. Taky mu vadilo, že mi to šlo líp než jemu. Jako hlavní výsledek se jevilo, že jsme přišli o dva míčky.

 

Z mobilního telefonu jsme museli zavolat k Paláčkům, že se zpozdíme, protože prý jsou alergičtí na nedochvilnost ať kladnou, či zápornou. Takže honem sprchu „step by step“ a kuře se zeleninou, protože Paláčkovi zvali jen na koktejl. V Kanatě jsme ještě nebyli. Koktejl „Vláďa“ se nakonec sestával z mandarinek, vína, sodovky a whiski, podávaly se k němu zákusky „blaženky“ a na závěr „apple pie“ s vanilkovou zmrzlinou. Nenuceně jsme konverzovali o dětech (Paláčkovi měli také za sebou svatbu prvorozeného syna) a o starých dobrých českých knihách (Muži v ofsajdu). Hlavním účelem bylo ale doladit  odjezd na sever  do Cochrane k Polar bear expresu na třídenní výlet k Hudson bay. Debata byla v nejlepším přerušena s tím, že bude dokončena v pondělí na výletu ve vlaku.

Večer jsme ještě poslali Alešovi e-mail, že se máme dobře, jak jsme konečně předpokládali.

Středa 11. srpna 1999

Ráno jsem si pořídila seznam dárků, protože na půl desátou byl vyhlášen odjezd do Bay Shore. Koupila jsem si rifle v prodejně LAURA, musela jsem zkoušet o dvě čísla menší, než mi původně nabízela korpulentní prodavačka. Na oběd jsme se stavili v čínské restauraci v Nepeanu, kde už jsme se od posledně cítili jako štamgasti. Trochu mne rozladilo, že neměli „peking dutch“, ale naštěstí jsem měla možnost vyměny za lososa. Po obědě jsme ještě zajeli do hypermarketu v Nepeanu a nakoupili potraviny na chatu. Na návrh Jiřího jsme se před pátou přesunuli do Hullu do Cinema plus – panoramatického kina, kde jsme posledně viděli „Ring of fire“ a „The spirit of the Mayas“. Tentokrát dávali „Alaska“ – Aljašku, no něco neskutečného. V hale výstavy kanadské civilizace mají novou kánoi s deseti cestujícími. Kouzelné!

K večeru se ještě přijel podívat Petr s Buel, co se pije u rodičů, takže při namíchaném drinku jsme srovnávali, jaké vtipy o viagře se vyprávějí v Česku a jaké v Kanadě. V Česku: Proč si dědeček dělí Viagru na čtvrtky? Protože chtěl babičku jenom políbit. V Kanadě: Proč rozdávají v domově důchodů Viagru? Aby si důchodci nečurali na boty. Nikdy jsem neviděla Buel se tak mohutně chechtat! Dělá teď ošetřovatelku v nemocnici, protože si ve čtyřicítce vystudovala s vyznamenáním zdravotnickou školu.  Skončili jsme až v jedenáct hodin.

Čtvrtek 12. srpna 1999

Strávila jsem neklidnou noc, ani prášek na spaní mne neuspal tak dobře, abych neslyšela Jiřího  šílené chrápání. Ráno jsem si musela dát makrobiotickou snídani, sestávající z jogurtu a müsli. Jari stačila upéct borůvkový koláč. Jiří opět objevil burákové máslo. Brr!

Po nezbytném zabalení miliónu věcí jsme se přesunuli na The Haulenas – chatu na jezeře Roddick. Jari hned naplnila krmítko pro kolibříky a už jeden, druhý, třetí lítali. Bylo to lepší než televize Nova.

Walter se vypravil prověřit místní golfové hřiště, Jiří spát do „Captain’s love nest“. Já a Jari sbíráme a spalujeme spadané větve. Haulenovic chata zaznamenala mnohá vylepšení, zejména WC – nyní se světlem, zrcadlem, obrazovou galerií a umývárnou zavěšenou na stromě. Jdeme si prohlédnout Koppstein. Zejména je opět vylepšeno suché WC, kde jsme mohli zhlédnout na stěnách umělé ovoce, obrazovou galerii a názornou historii sídla Koppstein v barvách, fotografiích a popisech. Chris vyrobil nové schody do vody po menší neshodě s Arnoldem Kaletou. Všude se něco děje. Arnold si přihnul a začalo mu vadit, že Chrisovy schody zasahují do jeho pozemku.

Dali jsme si jenom malý lunch – žemli s mozzarelou a borůvkový koláč.

Bylo docela teplo, tak jsme si šli zaplavat do jezera na kameny. Doprovázela nás Sára. Všichni si tady chtějí povídat. Rybář na loďce uprostřed zálivu nám stačil povyprávět, že už dnes chytil dvě ryby, odkud jsme a že pracoval s Waltrem v Alianci. Jmenoval se Chrétien.

Po návratu a menším usušení jsme vyráběli na večeři mimořádně zdravý středomořský  těstovinový salát a Walter s Jiřím vyráběli z „two by four-ek“ zábradlí na nové terase chaty. 

pokračování zde