Pondělí 16. srpna 1999

Ráno nás přivítalo slunečné jitro. Na oslavu jsme si dali kávu a tousty s domácí zavařeninou od Majky. S písní „Až na severní pól šel bych rád …“ jsme vyzvedli v 8,30 Paláčkovy v Kanatě a pokusili se najet na WEST 17 – silnici vedoucí až do Northbay. První nechala kolonu zastavit Lída – asi si zapomněla tašku (nezapomněla). Potom se probral Jiří: „Vzala jsi mi léky?“. Jako já. Odpověď „nevím“ ho značně naštvala a i když léky byly v tašce prohlásil, že „ode dneška se bude o to starat sám“. Konečně!

 

Po WEST 17 jsme polykali kilometry na severozápad. Každé město a městečko má svou historii a Kanaďané berou své „heritage“ – dědictví velmi vážně. Míjeli jsme

COBDEN – malou vesničku o tisíci obyvatelích, ve které její objevitel Samuel de Champlain ztratil dne 6. 6. 1613 „astrolabe“ – astrologický sextant, zařízení, které je používáno ke stanovení výšky nebeských těles. Třináct centrimetrů dlouhý instrument byl nalezen až v r. 1857 malým chlapcem, který pocházel z nedalekého Lagos Land Resortu. Na počest tohoto památného astrolabu, který je uložen v Museu kanadské civilizace v Hullu, se zde konají každých deset let slavnosti, po které je astrolabe k vidění i v místě svého ztracení a nálezu.

Projeli jsme poněkud větším městem uprostřed lesů

PEMBROKE – s 14 200 obyvateli, jehož historie začala s rozvojem dřevařského průmyslu. V jeho části Riverside je největší sbírka totemů v Ontáriu  a na domech ve městě je 20 nástěnných fresek, které zobrazují historii města – The Pembroke Heritage Murals.

Na svačinu jsme se zastavili ve vojenském prostoru

PETAWAWA – Canadian Forces Base. Vesnice uprostřed sázených lesů má pouze 6500 obyvatel. V oblasti jsou dvě muzea: Canadian Airborne Forces Museum – předvádí historii parašutismu od 2. světové války dodnes a Military Museum – zobrazuje historii vojenské základny včetně venkovní výstavy 25 vojenských vozidel.

Udělali jsme si malou kávovou pausu v Tree Top Restaurantu. Spolu s několika vojáky a jednou vojákyní jsme posvačili kávu, čaj a další. Servírka měla také řízné způsoby, sáčky s cukrem a dózičky s mléčkem po stole rozhazovala podle potřeby. Mezi tím nám přistavili na parkoviště dlouhatánský přívěs s tanky. Řidiči jej nechali bez dozoru a odešli také na svačinu. Nezdálo se, že by jej chtěl někdo ukrást.

Pokračovali jsme dále na

CHALK RIVER – osada s jedním tisícem obyvatel je pojmenována podle jednoho z přítoků Ottawy. Byla založena roku 1800 a stala se střediskem dřevařského, papírenského a celulózového průmyslu. Hlavní rozvoj začal však až po roce 1945 s příchodem železnice – The Canada Central Railway – když zde začal pracovat první nukleární reaktor mimo USA. Město je v současné době známo jako jedno z předních světových výzkumných středisek na úseku atomové energie.

Na sázených lesních porostech byly vidět polomy, které způsobil letošní velký příval sněhu.

Na malou procházku jsme odbočili na Mosquito Trail – komáří stezku a dostali jsme se ke starému již nefunkčnímu přívozu

DEUX RIVIERE – území na hranici s Quebecem, které bylo dříve obsazeno Francouzi  a zpět vybojováno Angličany. Francouzský král zde nechal původně dopravit kriminální živly a prostitutky, aby se v tomto nedůstojném prostředí napravily těžkou prací.

Pokračovali jsme dále prakticky stále rovně dopředu, míjeli jsme upozornění „nebezpečná cesta“ se třemi pruhy, kde se dalo předjíždět v obou směrech, značky „pozor, losi“ a rozkošná jezírka uprostřed buše. Před prudkým odbočením doleva jsme přijeli do města

MATTAWA – se 3 500 obyvateli na soutoku řek Ottawa a Mattawa. Přes celý soutok se překlenuje dlouhý viadukt s originálním dřevěným schodištěm na nástupiště. Prohlédli jsme si muzeum u přístaviště. Před parkovištěm na kopci jsme viděli obrovskou nemocnici postavenou v letech 1905 – 1927 a zasvěcenou Panně Marii stejně jako nový moderní kostelík. Na soutoku Mattawy s Ottawou na umělém ostrůvku si postavili červený maják. Všechno bylo pěkně na jednom místě – kostel, nemocnice, zubařská ordinace, muzeum i pohřební ústav. Vzhledem k tomu, že stále jedeme podél hranice Ontária s Quebecem, je země kolem nás hustě zkropena anglickou a francouzskou krví.

Začalo jemně mžít – pokračovali jsme po WEST 17 buší kolem jezer a jezírek s odbočkami, hlásícími přistávací plochy pro „bushplane“ event. „hydroplane“ k výchozímu místu pro expedice do severního Ontária

NORTH BAY

Dnes největší město v severním Ontariu o 54 300 obyvatelích na břehu jezera Nipissing bylo původně tábořištěm, kterého využívali Indiáni z kmene Nipissingů pro obchodování a zábavu. Nachází se v nadmořské výšce 195 m nad mořem a v současné době je velmi populární pro milovníky přírody, rybáře a lovce. Prohlídli jsme si down town a muzeum osidlování severních teritorií, na oběd jsme se zastavili v nejnovějším fast foodu SUBWAY, kde jsme si dali sendvič s „turkey“ – krůtou a kuřetem. Potom jsme se ještě vydali k jezeru Nippising, protože se nakonec udělal slunečný den a ani nám nepřipadlo, že jedeme na sever. Bylo stále tepleji. Voda v jezeře ale na koupání nebyla, i otužilá Lída si namočila jenom nohy.

Ve čtyři hodiny odpoledne jsme odjeli směr

TEMAGAMI – malé městečko s 900 obyvateli na severovýchodním okraji jezera Temagami, které začalo svou historii v osídlování místem, kde se obchodovalo s kožešinami. Městská ekonomika je stále založena na získávání kožešin a lovu, dřevařském průmyslu a rekreaci. Zrovna v průjezdu rozšiřovali cestu, takže jsme si užili tabulek „slow“ a „stop“.

Kolem šesté už jevili řidiči známky únavy, takže jsme se rozhodli přenocovat v motelu Frontiereman v obci  Latchford. Majitel vypadal divně a pečlivě opilecky artikuloval. Přesto se mu podařilo si nás zapsat a ubytovat. Pojedli jsme ze zásob tuňákovou pomazánku s řapíkatým celerem a šli jsme se projít k jezírku, kde byly zaparkované loďky a kolem byl zábavný park – nyní ovšem prázdný. Do deseti večer jsme poseděli na terase. V noci byla pěkná bouřka. Nocleh bez snídaně stál pro jednoho CAD 50,-.

LATCHFORD   brána do oblasti zálivu James Bay. Do městečka se vjíždí přes majestátní most přes řeku The Montreal River – Sergeant Aubrey Cosens Bridge. Řeka se vlévá do jezera Bay Lake. Největší atrakcí je „World’s shortest covered bridge“ – nejkratší krytý most na světě.

Úterý 17. srpna 1999

Ráno jsme si dali naproti v motelu „farmer’s breakfast“ – farmářskou snídani, sestávající z opečených brambor, smažených vajec, párečků, toastů, kávy a čaje. Vydali jsme se opět na cestu. Projeli jsme kolem hornické osady

COBALT – která dostala své jméno podle dolů na kobalt, i když se zde původně těžilo stříbro a teprve po roce 1950 – kdy již byly stříbrné doly zavřeny, se zjistilo, že odpadová hlušina obsahuje i kobalt, který byl shledán velmi důležitým pro použití v lékařském a vojenském průmyslu. Na tomto místě stála podle legendy na podzim v roce 1903 kovárna. Kovář Fred La Rose hodil kladivo pro zářících očích lišky, která se toulala kolem jeho kovárny. Na místě, kde kladivo dopadlo, nalezl jednu z nejbohatších stříbrných žil na světě. Za prvních deset let vydělaly stříbrné doly 300 miliónů dolarů ve stříbře a populace Cobaltu vzrostla až na 30 000 obyvatel. Před druhou světovou válkou se doly vyčerpaly a velká deprese ukončila boom z počátku století. Doly pak zůstaly zavřeny až do roku 1950, kdy se počalo s těžbou kobaltu z odpadu po těžbě stříbra. Ve městě je Mining Museum, které zobrazuje historii těžby stříbra v této oblasti. Za Cobaltem jsme projeli ještě městečkem

DYMOND s důlními věžemi a továrnou na beton.

chcete-li vědět, kam jsme dnes dojeli, klikněte sem