Krajina se začala měnit, byla čím dál plošší a stromy čím dál menší. Jak jsme se přibližovali k Cochrane, nebe se zatáhlo mraky. S písní „Mrholí…“ jsme přejeli rozvodí (watershed) Severního ledového a Atlanského oceánu. Jak jsme vjeli do distriktu Cochrane, vysvitlo nízko nad obzorem ostré slunce a i když bylo poměrně čerstvo, hřálo a bodalo do očí, že bez slunečních brýlí to bylo až nebezpečné.  Okolo 2 p.m. jsme dojeli do cíle naší cesty po silnici, do

 COCHRANE

 Kouzelné staré městečko jako vystřižené z počátku století s 4 400 stálými obyvateli. Je výchozím centrem pro lov, rybolov, jízdu na sněhu a přírodovědecké exkurze do severní divočiny a do oblasti Hudson Bay. Původní osada byla v letech 1910 a 1916 dvakrát zničena požárem a potom vybudována do moderního střediska dřevařského průmyslu a železnice. Ekonomicky řečeno, železnice je krví Cochrane. Zde prakticky končí silnice. Na začátku 20. století tady byla založena železniční společnost „Ontario Northland Railway“, která svými kolejemi spojila Cochrane s Moosonee, izolovaným městem v regionu bez cest v blízkosti arktického přílivu (2 m) na James Bay a dalšími osadami na březích jezera Abitibi, kde se nachází „Model Forest“, vzorový les, který ukazuje, jak kanadská vláda  pomáhá ochraňovat a uchovávat bohatství kanadských lesů.

 Ubytovali jsme se v hotelu společnosti Best Western – Swan Castle Inn (Labutí zámek).

 

Hotel byl hned naproti nádraží, takže jsme si šli  zakoupit lístky na příští den na Polar Bear Express a výlet velkou lodí po James Bay na Moose Factory Island. Všichni jsme si šli odpočinout, nám bylo líto ale ležet na pokoji, i když byl komfortně vybaven dvěma americkými postelemi, klimatizací, kávovarem – no prostě „canadian standard“.

 

Šli jsme na oběd do K.F.C. na smažené kuře se salátem a do velkého obchodu s indiánskými suvenýry Polar Bear Trading Co. Když už jsme byli tak daleko od domova, chtěli jsme na každého pamatovat s maličkostí.

Při procházce pěšky nás cestou sebral Vláďa Paláček a odvezl do supermarketu na okraji města na soft-drinky a hrozny. Potom jsme si s Waltrem připili na „sever“ kapitánem Morganem, potěšili se výhledem na nádraží a šli do přízemí hotelu do jacuzzi se saunou a fit centrem.

Večer jsme ještě obešli městečko s nezbytným jezerem a u nádraží jsme se zastavili v „Chochrane Railway and Pioneer Museum“, což byl komplex lokomotiv, služebních vagónů (caboose), zavazadlových vagónů (baggage car) a osobních vozů (log cabine), které kdysi jezdily po Severní ontárijské železnici. Dovnitř jsme se bohužel nedostali, jen jsme nakoukli okýnky dovnitř. Vzácné exponáty však moc vidět nebylo, podle průvodce je uvnitř nábytek, dřevěné doplňky, lovecké pasti pro „trappery“, železniční modely, dokumenty a indiánské ruční a řemeslné práce.

Městečko trochu ožilo teenagery, kteří jezdili dokola v otevřených autech se řvoucími autorádii a oslňovali po chodnících se procházející děvčata.

Středa 18. srpna 1999

Ráno v 8,30 (po prima snídani v hotelu) jsme stáli na nádraží v dosti husté mlze, přes kterou už ale opět nízko nad obzorem vylézalo sluníčko, a čekali na výletní vlak „Polar Bear Express“, který nás zavezl dalších 300 km (186 mil) na sever do Moosonee. Turisty z celého světa vozí tento výletní vláček do severních teriotrií od roku 1964.  Kromě cestování vzduchem, pěšky nebo kánoí jsou železniční koleje jedinou přístupovou cestou k objevení a poznání této divoké oblasti. Jídlo se doporučuje sebou, i když nakonec byl ve vlaku zařazen jídelní vůz s docela slušnou obsluhou, který jsme využili jak na cestě tam na „lunch“, tak při cestě zpět na „dinner“.  Byli jsme s našimi přáteli zařazeni do „senior waggon“, což obnášelo lepší pohodlí než v první třídě v letadle. Všechna sedadla byla obrácena ve směru jízdy a každá řada měla své velké okno na výhledy z vlaku.

Po třech hodinách jízdy severní buší, kolem borovic bez dlouhých větví, spáleného lesa, jezer, jezírek, přehrady na jezeře Abitibi jsme přijeli  na „pravý sever“ Indiánů do

MOOSONEE                               

Je to vesnice o jedné ulici (se 2 000 stálými obyvateli)  plná turistů a Indiánů z kmene Cree, kteří si dodnes zachovali svůj způsob života a své překrásné obrázkové písmo. Tato jedna z nejstarších anglicky mluvících osad v Ontáriu byla založena v roce 1903 na západním břehu řeky Moose (moose – los) a jezera James Bay. V tomto roce zde The Révillon Freres Trading Co. otevřela poštu. Dodnes nevede do Moosonee žádná cesta, přístup je pouze železnicí z Cochrane. Až do příchodu železnice v roce 1932 bylo Moosonee pouze jednou z izolovaných osad, vzdálených minimálně 8 až 10 dnů cesty na kánoi nebo na sněžnicích od nejbližšího obydleného místa. Dodnes stále funguje jako výchozí brána do Arktidy a jako odjezdové místo pro letecké a lodní exkurze do severní buše. Polar Bear Provincial Park je subarktická divočina severního Ontária, dosažitelná pouze charterovými letadly.

Po vystoupení z vlaku na nás čekaly autobusy cestovní kanceláře Two Bay Travel a po té jediné prašné  „hlavní třídě“ nás převezly do přístavu lodí a kánoí, kde nás nás již čekala loď, aby nás převezla na

 MOOSE  FACTORY ISLAND – ostrov na řece Moose, domov indiánského kmene Omushkegowuk Cree, kde již roku 1673 zřídila The Hudson Bay Co. poštu, druhou na severoamerickém kontinentu. Tato událost byla počátkem vzrušujícího období, ve kterém Moose Factory měla hrát klíčovou úlohu v rozvoji obchodu s kožešinami, a později, být součástí v intenzivní konkurenci proti francouzské The Révillion Freres fur trade v Moosonee. Ostrov se opravdu stal po tři sta let důležitým bodem setkání pro obchodníky s kožešinami. V letech 1688 – 1730 zde Angličané a  Francouzi vybojovali krvavé bitvy o strategická místa až nakonec bylo území ponecháno britské koruně. Je to unikátní a vzrušující směs severního subarktického prostředí s nejranější historií obchodování s kožešinami, nejstarší anglická osada v Ontáriu.

Školními autobusy jsme objeli za necelou hodinu všechny pamětihodnosti ostrova. Vzhledem k tomu, že žádná z cest nebyla vydlážděná, bylo všechno zasypáno vrstvou bílého prachu. V zašlých domech bydlí dnes již jen pozůstalí Indiáni z kmene Cree, kteří se zabývají výrobou suvenýrů pro turisty. Stará Indiánka měla připravený za dolar „bannock - indiánský chléb“, pečený na otevřeném ohništi a ostatní prodávaly různé drobnosti s perličkovými výšivkami. Mají vlastní svéráznou kulturu i písmo, které nestačili ani Francouzi, ani Angličani za několik století kolonizace potlačit. Dodnes žije tento indiánský kmen Omushkegowuk neboli „swampy Cree“ v dokonalené symbióze s Moose River a okolními mokřady po nespočetné generace. Bohatá kultura Cree a tradice jsou zřejmé dodnes a i my jsme mohli vidět indiánské tee pee, vedle kterých se suší a činí kůže z losa. Na závěr jsme si prohlídli „Moose Factory Centennial Museum Park“, což byla náves uprostřed vesnice s kovářskou dílnou z roku 1740, prachárnou  i starým hřbitovem se společností původních misionářů a objevitelů. Určitě byl mezi nimi i „factor“ – úředník, který vykupoval a shromažďoval pro společnost kožešiny. Viděli jsme tam řadu nejstarších artefaktů z dob pobytů prvních Evropanů v Kanadě (včetně originálních pastí, kovářského nářadí i dřevěné nohy). Poslední zastávkou byl dřevěný anglikánský kostel sv. Tomáše, postavený v roce 1860 společností The Hudson Bay Co. The Hudson Bay Company je vlastně nejstarší kanadská obchodní společnost, která byla založena 2. května 1620 (tedy prakticky v době bitvy na Bílé hoře) a začínala na severu s obchodováním s Indiány a jejich kožešinami.

 

Školním autobusem a lodí jsme se vrátili zpět do Moosonee a pěšky jsme přešli zpět na nádraží – cestou jsme se zastavili v několika obchodech se suvenýry, koupili nějaké pití v místním supermarketu a v 6 p.m. znovu nasedli do vlaku. Celý den svítilo nízko nad obzorem ostré slunce a bylo velice příjemně. V posledním vagónu hrála pro potěšení výletníků mladá slavnostně oděná dáma na klavír. Přišlo tam mnoho zájemců, tak jsme se šli podívat, bylo to pěkné, ale byl to jediný vagón, kde se mohlo kouřit, takže jsme zase rychle vycouvali. V jídelním voze jsme si dali „dinner“ a po tmě přijeli kolem deváté hodiny večer zpět do Cochrane. Walter s Vláďou měli velikou chuť na pivo, tak jsme se zastavili jednom hrozném „London pub“ hned kousek od hotelu s velkým prázdným sálem na bingo a kulečníky. Seděly tam překrásné figurky – tlustá černoška bez zubů a nudící se bezdomovec, který nás ovšem zval na pokecání a na pivo. Raději jsme si dali za své a rychle hodili zpátečku. Zcela vyčerpaní silným severským vzduchem jsme šli kolem jedenácté spát. Ačkoliv to ráno tak nevypadalo, prožili jsme moc hezký slunečný den ve velmi nezvyklém prostředí.

pokračujeme zde