Středa 17. dubna 1996 

(Datum je mi nějaké povědomé, asi je to tím, že jsem se před dvaceti pěti  lety poprvé vdávala. Stříbrná svatba bez ženicha!)

Moře je trochu vzduté, přesto si jdu zaplavat před snídaní. To kafe má potom úplně jinou chuť. Dávám si müsli s jogurtem a tousty se sýrem. A meloun, mňam! Děvčata rozhodla, že dnes dopoledne to není na koupání, tak si bereme taxík a jedem do Cancúnu. Hotelový taxík nám zastavil před bankou, kde jsme nevědomky předběhly celou řadu domorodců. To víte, paní, ti cizinci! Ponořily jsme se do blešího trhu plného triček, šátků, sombrer, keramiky a pravého zlata. I když nesvítí slunce, je pěkný hic. Před polednem jsme ještě vběhly do klimatizovaného supermarketu, abychom začaly nakupovat nějaké dárečky domů. Tequilu, bacardi rum, piňa coladu v láhvi. I když tam byl chládek, měly jsme toho v pravé poledne akorát dost, tak se vracíme do hotelu. Před obědem jsem se ještě zchladila v moři a po obědě dočítám na pokoji Collinsovou. Na pláž jsem se dostavila až po třetí hodině, vzbudila jsem podezření, že jsem se právě vzbudila. Je to nemilé, ale za denního světla nedokážu usnout. What a pity!

Vysvitlo slunce, takže pokračujeme v postupném opékání, plavání a testování plážového baru - už od včerejška je v rekonstrukci, kolem židlí namotávají nové provazy a celý jej natírají na modro. Dnes pijeme vampiro vampir, což je rajská šťáva s tequilou a pivem. To je síla, doboha!

Dnes máme mexický večer, na pokoj jsme dostaly láhev červeného vína a misku ovoce, ozdobenou červeným kvítkem ibišku.  Jako aperitiv zkouším hořící cucaraco, které se pije slámkou, první potáhnutí je studené, což otupí pozornost oběti, napodruhé potáhnete víc a spálíte si plíce. Legrace! Domorodci se mohou uřechtat! Ochutnáváme enchiladas a bílý sýr s rajčaty. Bylo to všechno krásné, ale líbilo se to i komárům, takže jsem utekla do klimatizovaného pokoje bez zákusku. V divadle provozovali mexické tance, dnes poprvé a naposled beze mne.

Čtvrtek 18. dubna 1996

Ráno vstáváme podle budíku, abyhcom stihly kontinentální snídani. Autobus TURISMO přijel přesne v 8,10 - ale potom jsme absolvovali okružní jízdu po Cancúnu, protože průvodce měl špatný seznam. Zastavil u hotelu Holiday Inn a dlouze telefonoval. Nakonec zjistil, že máme jet do spřáteleného hotelu Blue Bay Club na opačné straně města, kam nám v hotelu nabízeli event. na druhý týden pobytu přestěhování a vrácení 50 dolarů denně. Bohužel jsme vzhledem k jednotýdennímu pobytu nemohly využít. S půlhodinovým zpožděním jsme vyrazili skoro novou dálnicí Cancún - Merida, dostavěnou před třemi lety, která je na rozdíl naší úplně rovná a zhola prázdná. Na sto kilometrech jsme předjeli jeden autobus, dvě osobní auta a rikšu. Vysoký štíhlý narezlý modrooký blonďák se nám představil jako Andreas a že prý je Mexičan. Když okolní Němci nevěřícně zakroutili hlavami, dodal, že se sice narodil v Guadalajaře, srdci tequilového kraje, ale maminka byla z Freiburgu a otec z Hamburku. Nyní žije v Cancúnu a průvodce turistů dělá úplně jinak než ostatní, tak prý se máme na co těšit. Projížděli jsme polosuchou buší, který se prý v červenci, kdy začne období dešťů, zazelená. Teď na ní rostly pouze nízké stromy, jen sem tam královská palma. Prý jich bylo více, ale před několika lety se přes celý Yucatán přehnal několikrát tam i zpět hurikán Roxana a valnou část subtropické vegetace zničil. Na poloostrově nejsou žádné řeky, jen podzemní voda, která se čerpá pomocí větrných mlýnů. Yucatán znamená maysky "nevím, nerozumím" a reagovali tak indiáni na příchod Španělů z Kuby v 16. století. V mayské mytologii je neposvátnějším zvířetem had - can. Protože cún znamená maysky hnízdo, Cancún je vlastně hadí hnízdo. Na poloostrově žijí divoká prasata a hadi, kteří jsou loveni indiány. Mezi indiánským obyvatelstvem je vysoká nezaměstnanost, žijí doposud v dřevěných chýších s doškovými střechami a spí zavěšeni v houpacích sítích. Tak je vůbec možné, že i do malého domku se jich vejdou i tři generace v počtu až 10 lidí. Mayové jsou velmi malí, dříve měřili maximálně 145 centrimetrů, nyní je průměr okolo 155 centrimentů. Z jedné rodiny pracuje maximálně jeden nebo dva, ostatní loví, ženy pracují na políčku a vůbec nejraději nedělají nic. Žijí výhradně minulostí a přítomností. Půdu maximálně využívají, již od doby svých prapředků sázejí do jedné jamky zrnko kukuřice (indian corn), zrnko fazole a zrnko dýně. Dýně vyroste, plazí se po zemi a zadržuje vláhu, vzrostlá kukuřice je zase ideální podpěrou pro popínavou fazoli. Na poloostrově je přes 500 druhů vzácných papoušků, kteří jsou chráněni pod vysokou peněžitou pokutou nebo vězením. Všechno, co se v buši pohybuje, je v podstatě jedlé, jen jednomu hadovi říkají pro smrtelné následky po požití "patnáctiminutový".

Asi po 120 kilometrech jsme odbočili z dálnice do provinčního městečka Valadolid. Zastavili jsme na čtvercovém náměstí, uprostřed kterého byl oplocený park s lavičkami ve tvaru písmene "S".

zidle.jpg

Při vystupování z autobusu jsme museli překračovat dvě minižebračky. Všichni se hrnuli do typického mexického domu, vlastně hotelu s restaurací, s patiem a bazénem. Vypadalo to, že náš průvodce Andreas a šofér Felipe se zde pravidelně stavují  na kafe. Přidali se k nim i Němci, my jsme si šly prohlédnout náměstí, vyšívané šaty pověšené na plotě v parku a františkánský kostel.

Z Valadolidu jsme pokračovali dále po místní komunikaci (ne jako jiné výpravy po dálnici) napříč indiánskou rezervací k jeskyni Dzitnup. Jeskyni objevil lovec, který pronásledoval divoké prase, které mu najednou zmizelo. Při jeho hledání objevil krásnou krápníkovou jeskyni s modrým jezírkem. Všude kolem nás pobíhaly děti a nabízely vyšívané kapesníčky a obrázky jeskyně.  Školní docházka je sice povinná, ale nemá ji kdo zkontrolovat. Starou cestou jsme míjeli mayské vesničky s domky z kůlů s doškovými střechami. Žádný pořádný mayský dům nemá pravoúhlý roh, všechny rohy jsou zakulacené. Mayové věří, že v rozích se usazují zlí skřítkové, kteří škodí rodině a přivolávají neštěstí na celý kmen. Mayové stále vypadají stejně tak jako na freskách starých tisíc let - malá zavalitá postava, krátký krk a velká hlava. Vůbec se za ta léta nezměnili.

Po další hodině jsme dosáhli cíle naší cesty, jednoho z největších měst nové mayské říše

Chichen Itzá