CHICHEN   ITZÁ

Mexiko a Yucatán jsou země džunglí - a v džungli se ocitá i archeologie, jakmile tu začne něco vysvětlovat. Co je vlastně bezpečně známo? Bezpečně se ví jen to, že kultura Toltéků a jejich následovníků Aztéků a Mayů navzájem těsně souvisí. Všechny tři národy stavěly pyramidy, jejichž schody vedly k bohům, k Slunci nebo Měsíci. Všechny tyto pyramidy jsou vyřízeny podle astronomických hledisek a postaveny pod tlakem kalendáře. Důkazem tohoto jsou i pyramidy v Chichen Itzá. Všechny tyto národy žily pod Damoklovým mečem svých velkých kalendářních cyklů; věřily, že vždy po uplynutí dvaapadesáti let svět zaniká. (Tyto představy byly jedním ze zdrojů velké moci kněží, protože jedině oni mohli odvrátit hrozící zkázu. Prostředky, které používali, se stávaly časem neustále ukrutnější a vyústily v nesmírné lidské oběti na krvavých slavnostech.)

Toltékové byli stavitelé a jejich kultura by mohla být podle nejnovějších archeologických výzkumů stará až 8000 let. Znamená to, že raná americká kultura je o tisíc let starší než všechny kultury Starého světa. Není vyloučeno, že slovo "Tolték" znamená ve skutečnosti jen "stavitel". Jejich následovníci Aztékové   byli národem válečníků, kteří vybudovali svou říši na troskách národa Toltéků, jenž nemohl odolat síle jejich útoku.

Naproti tomu Mayové byli skutečně mírumilovným národem, který byl roztříštěn do obcí neustále se hašteřících, a jen když bylo nutné, aby se postavili proti společnému nepříteli, semkli se v jednotný šik. I když politicky nehráli Mayové zvlášť významnou úlohu, v oblasti sochařství, architektury, astronomie a aritmetiky vytvořili vynikající díla.

V jejich dějinách je mnoho nevysvětlitelných momentů. Například proč se Toltékové najednou jako národ vzchopili (ačkoliv jejich říše byla již dávno ta tam), vtrhli do říše Mayů a vybudovali si tam v městě Chichen Itzá nehynoucí pomník. Bylo tomu tak? Mohlo to být i docela jinak. Dochovala se legenda, že kdysi prý přišel bůh v bílém rouše s dlouhým vousem, učil lid vědám, dobrým mravům a moudrým zákonům a založil říši, v níž rostly kukuřičné klasy, velké jako člověk a bavlna, která byla již zbarvená. Z nějakého důvodu však musel říši opustit. Sebral své zákony, spisy a zpěvy a vydal se na cestu, odkud přišel. Legend se vyskytuje mnoho, ale všechny se shodují v tom, že slíbil svůj návrat.Proto považovali Indiáni Španěly, kteří vtrhli do Mexika, za "bílé bohy z Východu". Nechejme evropskou hrdost stranou a přiznejme si, že tito Evropané rozhodně nebyli nástupci onoho moudrého Boha, který hlásal mravnost a spravedlnost.

Vraťme se však k Mayům. V umění Mayů, kteří bez tažných zvířat a povozů nakupili uprostřed džungle a kamennými nástroji vytesali z kamene taková díla, nebylo jediného ornamentu a reliéfu, jediného vlysu a skulptury, které by nebyly  v přímém vztahu k nějakému datu. Každá mayská stavba byla zkamenělým kalendářem! V jejím uspořádání nebylo nic ponecháno náhodě, estetika tu byla podřízena matematice. Při prohlídce mayských staveb jsme viděli zdánlivě nesmyslné opakování nebo přerušení řady příšerných kamenných tváří - to bylo vyjádření čísla nebo kalendářního data. Architektura a umění, které byly takto plně podřízeny kalendáři, se nikde jinde na světě nevyskytovaly. A když bádání pronikalo čím dál hlouběji do tajemství mayského kalendáře, objevilo se v této kultuře, v níž skutečně nebylo nouze o překvapení - nové překvapení:

KALENDÁŘ MAYŮ BYL NEJLEPŠÍM NA SVĚTĚ!

 Délka roku činí:

Tento národ, který dovedl spojit nejexaktnější astronomická pozorování s nejkomplikovanějšími matematickými výpočty, což je skvělým důkazem jeho racionálního myšlení, byl na druhé straně v úplném zajetí nejhoršího mysticismu. Nárok Mayů, který dospěl k nejlepšímu kalendáři světa, se stal současně OTROKEM tohoto kalendáře.

Mayové totiž nestavěli své velké stavby tehdy, když je potřebovali, nýbrž tehdy, kdy jim to přikazoval kalendář. To znamená, že každý pět, deset nebo dvacet let postavili novou stavbu, kterou opatřili datem jejího zrodu.

Mayové byli městským obyvatelstvem. Vládnoucí třídy (šlechta, duchovenstvo, válečníci) sídlily ve městech a z měst vycházela též všechna moc i všechna kultura, duchovní život a jemný mrav. Ale tato města nebyla schopna žít bez rolníků, bez plodů venkova a především bez hlavní plodiny, tj. bez kukuřice, které se dodnes říká v angličtině  INDIAN CORN. Kukuřice živila města i vládnoucí třídy. Na ní se zakládal život a rozvoj kultury. Kukuřice jí postoupila dokonce i místo, protože města byla budována na spálené džungli, která předtím rodila kukuřici.

V mayském městě se protiklady mezi obyvatelstvem jevily ostře a otevřeně. Na vyvýšeném místě se obvykle tyčily chrámy a paláce duchovenstva a šlechty. Kolem tohoto kamenného CITY se bez jakéhokoli přechodu kupily dřevěné a z větví upletené chýše prostého lidu. Národ Mayů se rozděloval na tenkou vrstvu vládnoucích a nesmírnou masu porobených. Propast mezi těmito dvěma třídami byla nepředstavitelná. Třída šlechticů byla přísně uzavřená, sami se označovali jako almehenoob tj. "ti, kteří mají otce a matky", a vedla si tedy rodokmeny. Z ní pocházeli kněží, z pocházel i dědičný panovník hlach uinic, tj. "pravý muž". Pro ty, "kteří měli otce a matky", pracoval všechen lid. Třetinu své sklizně odevzdával rolník šlechtě, druhou třetinu dostávali kněží a teprve poslední třetinu si mohl ponechat. V době mezi sebou a sklizní musel rolník spolu s otroky pracovat na stavbách. Bez tažných zvířat a povozů se přivlékaly bloky, jen kamennými nástroji se vytesávaly nádherné skulptury a reliéfy. Díla těchto mayských dělníků překonávají stavitele egyptských pyramid.

Tento strohý společenský řád nesl v sobě zárodky zkázy. Bystrý rozum mayských učenců se postupem doby obrátil výlučně ke hvězdám a zapomněl hledět na zem, na půdu, která byla jediným trvalým zdrojem jeho síly. Zapomněl objevit pomocné prostředky k odvrácení hrozící katastrofy. Jedině nepředstavitelnou intelektuálskou domýšlivostí mayské inteligence si lze vysvětlit, že národ, který dokázal tak významné vědecké a umělecké výtvory, nedokázal vynalézt jeden z nejdůležitějších a přitom nejjednodušších nástrojů: PLUH. Po celou dobu svých dějin provozovali Mayové zemědělství způsobem, který zůstal nepřekonatelným vzorem primitivnosti. Obdělávání země záleželo u nich v podstatě v tom, že rozpíchali půdu tyčemi. Přitom postupovali tak, že na určitém pruhu džungle vykáceli stromy a nechali je ležet na místě; když vyschly, krátce před přichodem dešťů je spálili. Po deštích pak nadělali do země dlouhými zašpičatelými tyčemi díry a do každé z nich vhodili několik kukuřičných zrn jako semeno. Po sklizni nechali pole ležet ladem a opakovali totéž o kousek dál. To vedlo nutně k tomu, že mayský rolník musel neustále postupovat do džungle a tím se vzdalovat do města, které živil a které bez něho nemohlo žít. Nakonec se mezi ním a městem rozprostírala spálená a vyprahlá step. Velká kultura Staré říše se hroutila, protože žádná kultura nemůže existovat bez pluhu. Hladomory pak přinutily obyvatelstvo opustit výstavná města i úhory. A zatímco na jiném místě na severe vznikala Nová říše, do opuštěných měst se vkrádala džungle a úhor se měnil v les. To může být vysvětlením tajemství opuštěných měst Staré říše.

Největším a nejkrásnějším, nejmocnějším a nejnádhernějším městem Nové říše Mayů byla práce Chichen  Itzá. Byla to důstojná metropole, která skrývala nejedno tajemství. Paláce pro opojné slavnosti, chrámy s tajemnými bohoslužbami, širokou cestu, po které se táhla v dobách sucha procesí kněží a lidu k nejlákavějšímu tajemství města Chichen Itzá: ke Svaté studni, aby usmířila hněv boha deště. Přiváděla sebou oběti, které měly boha usmířit: mladá děvčata a mládence. Po slavnostních obřadech byly dívky svrženy do bahnité propasti, tak bezedné, že  žádnou z těchto obětí lidské oko už nikdy nespatřilo.

Cesta mladých mayských dívek ke Svaté studni byla vždy cestou smrti. Nastupovaly ji bohatě a zdobně oblečeny; pak zazněl jejich tlumený výkřik, jak dopadly na hladinu bahnité vody...

Při archeologických vykopávkách byl nalezen vskutku "zlatý poklad", který dokázal nade vší pochybnost pravdivost starých legend. Z hlubokého bahna vylo vytaženo množství zbytků lidských koster, figurky vyřezané z jadeitu a vytepané ve zlatých a měděných freskách, vrhací oštěpy a kopí s krásně vypracovanými hroty z pazourku, zbytky starých tkanin. Všechny tyto nálezy měly velkou archeologickou cenu. Byly mezi nimi i předměty z takřka ryzího zlata či slitiny zlata a mědi, lité, tepané, ryté ... Největší hodnotu jim však dávaly symbolické obrázky, které byly do nich zasazeny nebo vyryty. Většinu nalezených kusů tvořily fragmenty. Byly to pravděpodobně obětní dary, které kněží za náboženských obřadů před vhozením do studně rozlámali. Linie zlomu vedla vždy tak, aby hlava a rysy tváře osob zobrazených na jadeitových amuletech nebo na zlatých kotoučích nebyly poškozeny. Mayové věřili, že amulety a jiné posvátné předměty jsou živé. Proto byly tyto ozdoby rozlámány čili "zabity", aby jejich duchové sloužili poslovi tj. oběti jako ozdoba, protože když se duch tohoto posla dostal nakonec k nejvyššímu bohu na nebesích, měl být přiměřeně ozdoben.

Poklad ze Svaté studny v Chichen Itzá má velkou historickou hodnotu srovnatelnou jedině s pokladem Tutanchámonovým. Faraónovo zlato však spočívalo u mumie, která byly uložena do hrobu za důstojného ticha. Naproti tomu zlato na dně Svaté studny leželo u kostí mladých dívek, které se jako oběti krutého boha a ukrutných kněží vrhaly do náruče smrti s pronikavým výkřikem. Pokusila se některá dívka stáhnout sebou některého kněze do hlubin? Mezi velkým množstvím dívčích lebek se našla jediná lebka muže, lebka se silnými nadočnicovými oblouky, lebka starého muže. Kněze?

Dnes vypadá Chichen Itzá jinak, než když byla na začátku minulého století objevena. Procházeli jsme se s naším průvodcem po rozsáhlé náhorní plošině, tak rovné, že pokud bychom byli sami, slyšeli bychom vlastní hlas z pyramidy na pyramidu. Ruiny vyprostili z džungle archeologové z celého světa. Dokonce se pokusili podle starých nákresů sestavit novou pyramidu, u které se zahajuje prohlídka. Tam, kde se dalo dříve projít jen s mačetou, jsme my přijeli autobusem až na velké parkoviště před areál města. Hned na začátku jsem si nechala vyrobit podle svého data narození obraz, ručně namalovaný mayským znakovým písmem (dostala jsem ho na zpáteční cestě za USD 10,-).

Viděli jsme observatoř EL CARACOL, do jejíž okrouhlé věže vede úzké točité schodiště a střešní okna v kopuli jsou umístěna tak, aby vedla oko směr k určité hvězdě. Observatoř sloužila pravděpodobně jako měřící stanoviště, kde mohli mayští hvězdáři z paprsků slunečního svitu vypočítávat pravidelnosti ročních cyklů. Prošli jsme se po velké hřišti JUEGO DE PELOTA, na němž hrála mayská "zlatá mládež" míčovou hru s kaučukovým míčem (sedm a sedm hráčů proti sobě se snažilo o tom, aby za pomoci odpálení  dřevěnými pelotami proletěl míč kamennými oky, umístěnými na 75 metrů dlouhých bočních zdech, na nichž jsou vytesány ozdobné reliéfy, které znázorňují obřadní scény s tvářemi hráčů z předkolumbovského období). Podobná menší hřiště se nacházela skoro u každé vesnice pro obveselení mayského dorostu. Na hřišti 91x36 m v Chichen Itzá se u příležitosti slavností hrálo jen jednou do roka (výkop prováděl kapitán mužstva s useknutou hlavnou zajatého nepřítele), za to však někdy tři až čtyři dny. Zírali jsme na velké kamenné varhany z ulámaných obřích krápníků, prošli jsme se po původní kamenné cestě ke Svaté studni. Mezitím jsme si prohlédli dům, který kryl studnu s pitnou vodou s kamennými háky - jaguářími drápy - což byly vlastně uši boha Kukulkana, i záhadný dům s ozdobami ve tvaru kamenných mříží, či saunu, kde se do kamenné vany, naplněné studenou vodou, vkladály horké kameny a kde lidští "polobozi" odpočívali a meditovali.

Mayové věřili v převtělování a na to, čím bude člověk v příštím životě, měl největší vliv způsob, jakým bylo pohřbeno srdce. Jestliže špičkou nahoru - budeš orlem, jestliže špičkou dolů, budeš jaguárem. Hlava se pochovávala zvlášť, protože na výsledek převtělení neměla zásadní vliv.

Konečně jsme stanuli před velkou pyramidou EL CASTILLO, vysokou 30 metrů, s devíti terasami, nasměrovanou čtyřmi schodišti do čtyřech světových stran. Každé schodiště má 91 schodů (91 x 4 = 364 dnů) plus 1 stupeň nahoře - to máme 364 dní v roce. Tento poslední stupeň  je v podstě chrám zasvěcený Kukulcánovi, nejvyššímu bohu Mayů, Opeřenému hadovi. V chrámu jsou dvě obětní figury Chac-Mool a jaguáří trůn.

Prohlédli jsme si obruby na úpatí schodiště, což byly vlastně hlavy hadů s otevřenými tlamami. Dvakrát do roka - při jarní a podzimní rovnodennosti ( 21. března a 23. září) vzbudí sluncem vržený stín dojem, jako by se hadi z chrámu plazili pomalu dolů. Je to prý neuvěřitelné představení, které pokaždé přiláká tisíce návštěvníků. My jsme si tento kdysi dávno přesně vypočítaný úkaz mohli prohlédnout jenom na obrázku u Svaté studny.

Vyběhly jsme nahoru na pyramidu a měly jsme krásný rozhled jak na pellotové hřiště, tak na největší stavbu metropole - dvanáct metrů vysoký  Chrám VÁLEČNÍKŮ se sloupovou kolonádou, z níž vystupují schody, které vedoucí na pyramidu až k obětnímu oltáři ve tvaru sedící ženy Chac-mooL

Na domech jsou vyobrazeny (k údivu všech kolemjdoucích turistů) základy mayské matematiky. Jedna až čtyři fazole = čísla 1 až 4. Kousek rovného dřívka = 5. Dřívko krát čtyři fazole = mušle - tj. 20. Další počty - různé násobky fazolí, dřívek a mušlí, představující dokonalou dvacítkovou soustavu.

Je velmi zajímavé, že v celém tom obrázkovém světě zkamenělé matematiky, astrologie a kalendářů se nenachází jediný ornament připomínající živou přírodu - jsou to jen příšerné tváře, hadí hlavy, nestvůrní bohové a kráčející jaguáři. Každý ornament vyjadřuje nějaké číslo nebo datum, ale nikde na světě nejsou čísla a data spojena s tak strašidelnými výrazy. I sloupy na Chrámu válečníků jsou hadími hlavami s rohy, přimáčknutými k zemi, tlama široce rozevřená, tělo se protahuje dozadu a nahoru, kde kdysi podpíralo střechu Chrámu. Jaký rozdíl proti kmenům stromů, které podpírají duchovní a světské stavby na Krétě!

*

pokračování cesty zde