Ve výškách nad 500 m n.m. se vyskytují masožravé láčkovky, jejichž květy připomínají „kalíšky na pálenku“ s víčkem, které chrání vnitřní lepkavou šťávu před deštěm.

Na Seychelách se daří většině tropických rostlin a tropického ovoce. Rostou zde ananasy, banány, avokáda, lilky, mango, papája, chlebovník, máslovník a Jack-fruit, čaj, citrónová tráva, hřebíček a cukrová třtina.

V průběhu staletí od jejich objevení arabskými mořeplavci nesly Seychely mnoho jmen. Na historických námořních mapách jsou zapsány jako Zarin (Sestry), později na portugalských námořních mapách jako as sete irmas (Sedm sester). Marnivostí portugalských a později francouzských vlastníků se ostrovům dostalo jmen, která připomínají jejich objevitele. Například ostrov Mahé dostal jméno po Bertrandovi FranVois Mahé de Labourdonnais, francouzském guvernérovi na Mauriciu. Také současné jméno Seychely je úzce spojeno s Jean Moreau de Séchelles, ministrem financí na dvoře krále Ludvíka XV.

Exkluzivita má svou cenu a Seychelané si ji nechají dobře zaplatit. Strážce deviz prezident Albert René ohraničuje množství turistů, kterým dovolí, aby mohli na souostroví přijet a strávit zde svou dovolenou (asi 100 000 ročně). Potom  vidí obyvatelé ostrovů prázdninové hosty jako vítané oběti, které plní jejich peněženky.

Jídlo a pití

Hlavním pokrmem Seychelanů jsou ryby. I na našich předkrmových stolech byl často tuňák, makrela, chobotnice a „red snapper“ , který měl nejlepší maso, ale český výraz jsem nenašla (ani v proslulém „Osičkovi“, kde bylo skoro všechno). Ryba je denním chlebem Seychelanů, je grilována, vařena i pečena, kořeněna, doplňována zeleninou a tropickými plody. Ryby se často podávají ve formě malých kousků (Carri Powson) doplněny omáčkami a zeleninou.  Dalšími základy kuchyně jsou kuřata (Carri Poul) i maso vepřové. Oblíbené jsou kořeněné omáčky ze zázvoru, kardamonu, česneku, koriandru, kmínu, pepře, hořčičného semínka a ne v neposlední řadě z chilli. (Jarmila jen jednou ignorovala nápis „hot“!) Pro evropský žaludek se doporučuje zpočátku dávka na špičce nože.  Jemnější je „kreolská omáčka“ z rajčat.

Polévky se vaří málo, spíše jen v domácnostech, často s hustou zavářkou z rýže, která je také nejdůležitější přílohou.

V oblibě jsou ovocné saláty a přeslazené zákusky, hlavně kokosky a smaženky z banánového těsta.

                   

               avokádo s tuňákem                                             salátový bufet

Kulinářskou raritou je tzv. milionářský salát, který se připravuje z hlavičky, která tvoří jeden malý dílek převzácné palmistové palmy. Vzhledem k tomu, že z jedné vzrostlé palmy se dal připravit jen tucet takových salátů, je hned jasné, odkud se vzal jeho název. Jedinou takovou palmistovou palmu jsme viděli v údolí Vallée de Mai, ale průvodkyně nám řekla, že „milionářský salát“ se už nepřipravuje. Další delikatesou, která není každému dostupná, je prý sladké želé z nezralých coco de mer. Pro normální občany a turisty se jako delikatesa podává „daubes“, tropické ovoce máčené v kokosovém mléce.

K pití jsou oblíbeny ovocné džusy domácí provenience, pro dobré spaní je prý výborný odvar z citronové trávy tzv. citronelový čaj. Domácí alkoholické nápoje jsou calou, víno z květů kokosové palmy a rumová Bacca, pálenka z cukrové třtiny (podle jiného zdroje  z ananasové šťávy). 

Pondělí 30. března  1998

Probudila jsem se skoro v 9 hodin místního času. (To bylo 6 hodin středoevropského letního času, což znamená, že jsme tři časová pásma na východ od domova.) Venku je zataženo, Jarmila navrhuje, abychom odjely turistickým autobusem do hlavního města Victorie, když se vlastně nemůžeme opalovat. (Ještě jsme netušily, jak vražedné jsou sluneční paprsky téměř na rovníku.) Klimatizovaný autobus jen pro turisty provedl tam i zpět okružní jízdu pro ostrově k jednotlivým hotelům Nejhezčí se nám zdál hotel Beryaya, který měl i vzorně udržovanou tropickou zahradu.

Začínalo nám být jasné, že Seychely nejsou jen cílem cesty, ke kterému patří slunce, písek a moře. Musíte se tady koukat, poslouchat, čichat a cítit, krátce – zapojit všechny smysly. 

Největším ostrovem souostroví Seychely, na kterém jsme se právě nalézaly,  je                                         M a h é.

                             

Názorem většiny domorodců je, že ostrov Mahé jsou vlastně Seychely. Nakonec – na tomto 154 km2 velkém ostrově žije 90 % ze 70 000 obyvatel. Jeho délka od severu k jihu je 27 km, v nejširším místě měří 8 km. Na Mahé se nachází hlavní město Victoria s vládou a správou, stejně jako mezinárodní letiště, přístavy, střední školy, průmyslové podniky. Slavnosti, sportovní a kulturní události se rovněž převážně konají na Mahé, kde jsou největší hotely a většina turistů. Jedním slovem – Mahé určuje puls Seychel – samozřejmě vzhledem k tropickým teplotám velmi klidný. Kdo má rád změnu a zábavu, je zde velmi vítán.

Země poskytuje kontrastní obrázky. Granitový  ostrov se příkře zvedá z oceánu. Oceán jej miliony let omývá, zaobluje jeho kontury a tím vytváří jako pudr měkké písečné pláže. Celý ostrov pokrývá bujná vegetace prakticky až do výšky 900 m. Je zde nejvyšší hora Seychel „Monte Seychellois" s  nadmořskou výškou 905 m. Skoro všechna obydlená místa se nacházejí hlavně na pobřeží, jsou spojena dobře vybudovanou sítí silnic a jsou dosažitelná místními autobusy. Kdo si troufá, může za jediný den uskutečnit okružní jízdu kolem ostrova podle jednoduché mapy. Vzhledem k tomu, že se ale jedná o bývalou britskou kolonii, jezdí se zde vlevo, takže jsme si netroufly.

Hlavní město Seychel Victoria  je sice se svými dvěma tucty ulic a uliček jedno z nejmenších na světě, ale určitě patří  vzhledem ke své poloze k nejrozkošnějším. Je vlastně také jediným městem na Seychelech. Má 23 000 obyvatel. Na západě je ohraničeno horským masívem  Tři bratři (699 m) a na východě je otevřeno k přístavu a modravému oceánu, ve kterém je malý ostrůvek Sainte Anne Marine s národním parkem.

 

Tři bratři (699 m)

Bylo založeno několika francouzskými vojáky v roce 1778, kteří sem byli vysláni  z pověření koloniální moci z Mauricia.  Pod nadvládou Angličanů bylo sídlo pojmenováno k poctě tehdejší královny svým současným jménem Victoria.

Střed města dodnes tvoří dřevěné domy koloniální architektury z přelomu století. Se svými pestrými nátěry, okenicemi, balustrádami a střechami z vlnitého plechu odpovídají přesně představě,  jak má vypadat tropické maloměsto. V přízemí se nacházejí kanceláře a obchody s kořeněnými vůněmi, ve kterých se dá koupit všechno, co je k pobytu na ostrově zapotřebí.

Naše okružní chůze začala z autobusového nádraží k hodinové věži. Tato Clock Tower na křižovatce Albertovy ulice a ulice Nezávislosti je kopií věžních hodin na Vauxhall Bridge Hall v Londýně. Kam jinam by se lépe hodila jako kuriozita, než sem jako střed města. Zdejší  osm metrů vysoká „věžička“  byla zbudována v roce 1903, kdy byly Seychely prohlášeny samostatnou anglickou korunní kolonií. Mechanický hodinový strojek se stejně jako dříve i nyní natahuje ručně.

Zabloudit se při nejlepší vůli nedalo. Modernizace postupuje i zde, mnoho obchodů bylo vybaveno klimatizací. Prokličkovaly jsme na hlavní tržiště, které se nachází pod obrovským mangovníkem a nabízí vše, co je na Seychelech k dispozici: tropické ovoce – banány, papáju, manga, jamalak, lilky, plody chlebovníku i máslovníku, sladké brambory, tyčinky vanilky a jiného koření, samozřejmě ryby a domácí výrobky jako košíky, řezbářské práce a šátky. Pročesaly jsme trochu obchody, koupila jsem si látku na halenku s ibišky – 1 m stál 45,- seychelských rupií, měli zbytek 2,30 m, usmlouvala jsem, že zaplatím 2 m. Doufám, že žádná ve Zlíně nebude mít halenku s červenými ibišky.

Zatoužily jsme po troše „duchovna“ a prohlédly jsme i katolickou Katedrálu neposkvrněného početí, vybudovanou v roce 1892 a s ohledem na stavitelská pochybení rozsáhle renovovanou v minulém desetiletí. Je v ní impozantní oltář z černého seychelského granitu, stará i nová okna, jejichž brilantní zabarvení se uplatní hlavně při slunečním svitu. Je zde 700 míst k sezení. Po obou stranách katedrály se nacházejí mariánské oltáře. V neděli se zde křtí manželské děti, v pátek nemanželské. Jak je dále řečeno, vzhledem k tomu, že tři čtvrtiny dětí jsou nemanželského původu, má místní farář v pátek plné ruce práce.

Nad kostelem byla v roce 1898 vybudována zvonice se zvonkohrou, která byla ovšem  zarostlá bujnou vegetací, takže nahoru jsme vyslaly Jarmilu se sportovním duchem, aby nám vyfotila Victorii od zvonice. O zvonech ve zvonici se povídá, že hrají nadvakrát. Poprvé ve správný čas, podruhé – pro snílky a lenochy, o dvě minuty později.

Ženy si  často odskočí z tržiště do kostela, aby se pomodlily, nakojily dítě a odpočinuly si, neboť mariánský kult je zde velmi rozšířen.

jestli Vás to ještě baví, klikněte sem